Památník pohledem historika

Tragická letecká nehoda, při níž 12. července 1932 zahynul Tomáš Baťa společně se svým pilotem Jindřichem Broučkem nedaleko otrokovického letiště, se stala impulzem pro vznik jedné z nejpozoruhodnějších zlínských staveb – Památníku Tomáše Bati. Od roku 1927 byl postupně zaplňován dnešní prostor Náměstí T. G. Masaryka internátními budovami pro hromadné ubytování mládeže pracující ve firmě Baťa. Pravděpodobně nebyla na počátku stanovena žádná definitivní koncepce prostranství a především celkový počet internátů umístěných ve svažitém terénu zůstával ještě počátkem třicátých let otevřenou otázkou. Završení dvou řad internátů dominující stavbou muzea na vrcholu prospektu se však poprvé v baťovských vizích objevuje již v únoru 1932, ještě za života Tomáše Bati.[1]

Zdá se tedy, že náhlá smrt majitele závodů uspíšila definitivní urbanistické uspořádání a lze souhlasit s názorem Petra Všetečky, že daný prostor byl pro vybudování památníku vlastně ideálně připraven.[2] Autor projektu František Lýdie Gahura vytvořil neobvyklou, ale nesmírně působivou stavbu vyjadřující minimalistickými prostředky základní principy zlínského stavitelství. Gahura při promýšlení konstrukce budovy vyšel z jednoduché baťovské zásady, že rozhodující u každé stavby je účel. Památník se tolik liší od všech ostatních budov, protože jeho účel je ideový.[3] Má být nejen památkou na Tomáše Baťu, ale má také zhmotňovat ideu, resp. ideál baťovských principů.[4]

Baťovský tisk, a následně i další regionální noviny po celé republice, při zahájení stavby v březnu 1933 informovaly o široké obsahové náplni tohoto památníku, zaměřené jednak na památky po zemřelém Tomáši Baťovi, včetně bohaté fotodokumentace z jeho života, jednak na prezentování vývoje Baťových závodů a města Zlína od založení továrny až do současnosti. Své místo měla v památníku najít také bohatá sbírka historické a exotické obuvi.[5] Sám František Lýdie Gahura v novinovém rozhovoru na otázku, zda skleněné stěny mají evokovat dojem vitríny, odpovídá: „Budova, která slouží k uložení sbírek, je vlastně velkou vitrinou a tož to bude tedy správné.“[6]

Jakou roli měl památník ve zlínském kontextu plnit, vystihl nejlépe novinář Josef Vaňhara v novinovém článku publikovaném roku 1934: „Velký skleněný čtyřhran, jednoduchých linií a úzkých betonových sloupů, které jediné přerušují velké skleněné plochy, není museum, myslí-li se pod tímto slovem místo, kam se výhradně ukládají předměty vzpomínek na minulé. Památník Tomáše Batě je živou složkou Zlína, místem, kde je v koncentrované formě podán vznik, vývoj a růst životního díla muže, jehož památce je budova určena. Tak jako duch Tomáše Batě zůstává stále živým mezi námi, tak také jeho památník zůstává svým obsahem ve stálém úzkém vztahu s rušnou prací v údolí pod ním a registrováním výsledků tvoří jasný, zřetelný přehled ideové náplně naší společné práce. Tak byl památník plánován, tak byl postaven a tak je udržován a doplňován. Vznikl z piety k člověku, jehož tělesná podstata podlehla zákonu pomíjivosti, zůstává monumentem jeho ducha a díla, které přetrvávají smrtelnost.“[7]

Asi není velkým překvapením, že při slavnostním otevření Památníku Tomáše Bati u příležitosti prvního výročí tragické nehody 12. července 1933 nepůsobila úprava interiérů příliš ústrojně. Památník byl zařizován ve velikém spěchu a využilo se hlavně sbírek shromážděných a od května 1933 prezentovaných veřejnosti v Klubovém domě, jak byl přejmenován zlínský zámek. Zde byla instalace umístěna ve čtyřech místnostech, z nichž se každá zaměřovala na jedno téma: památky na Tomáše Baťu, památky na vývoj obuvnické továrny, sbírku historické a světové obuvi a poslední místnost prezentovala historii města Zlína.[8]

To byl pravděpodobně základ expozice v památníku. Je to zřejmé i z dochovaných fotografií, dokumentujících značnou různorodost obsahu i formy prezentace. Od počátku bylo pevně dáno snad jen to, že vstupní prostor se svým charakterem zcela odlišuje od zbývajících částí památníku. Mimořádnou kompoziční roli zde hraje rekonstruované letadlo Junkers nesené v prostoru na čtyřech subtilních sloupech a busta Tomáše Bati umístěná v ose vchodu, doplněná po stranách bustami matky Anny a bratra Antonína, spoluzakladatele firmy.[9] Do zbývající části přízemí byly umístěny památky na Tomáše Baťu – jeho pracovna, osobní věci, fotografie, dokumenty. Instalace byla značně různorodá. Vidíme například skříně, jaké se využívaly v muzeích konce 19. století, část artefaktů je prezentována na nesourodých nástěnkách a identifikujeme také některé předměty z brněnské výstavy bydlení a stavebnictví – například model brněnského obchodního domu (mrakodrapu) dle návrhu Vladimíra Karfíka. Druhé podlaží (galerie) bylo vyhrazeno k prezentování sbírek historické a světové obuvi, třetí podlaží zůstalo při slavnostním otevření památníku pravděpodobně prázdné.

[1] Va. [Josef Vaňhara], Jak máme žít ve Zlíně za deset let, Zlín, Sdělení zaměstnanců firmy Baťa 15, č. 7, 12. 2. 1932, s. 5. Jako první si článku povšiml Zdeněk Pokluda, Baťovské projekty, představy, vize, Prostor Zlín 15, 2008, č. 2, s. 55.

[2] Petr Všetečka, Památník Tomáše Bati: Testament i manifest, Prostor Zlín 14, 2007, č. 1, s. 39.

[3] František Lýdie Gahura popsal své promýšlení projektu Památníku v novinovém rozhovoru: Architektonické pojetí budovy Památníku Tomáše Batě, Zlín: Sdělení zaměstnanců firmy Baťa 16, č. 12, 24. 3. 1933, s. 3. O ideových východiscích nejvíce viz Pavel Zatloukal, Památník Tomáše Bati, in: Ludvík Ševeček (ed.), Kulturní fenomén funkcionalismu, Zlín 1995, s. 36–37.

[4] Patrně pod dojmem těchto silných témat, sledovaných Františkem Lýdie Gahurou při promýšlení podoby budovy, se v odborné literatuře opakovaně objevuje konstatování, že si autor přál ponechání prostoru památníku prakticky bez vnitřní expoziční náplně, kromě letadla Junkers ukotveného v centrální části vstupního prostoru. Ovšem tento názor autoři nikdy nedokládají žádným dobovým svědectvím. Například Petr Všetečka, Památník Tomáše Bati: Testament i manifest. Prostor Zlín 14, 2007, č. 1, s. 41; Ladislava Horňáková, Z historie Památníku Tomáše Bati ve Zlíně 1933–1948. Prostor Zlín 20, 2013, č. 2, s. 53.

[5] V., Památník Tomáše Batě, Zlín: Sdělení zaměstnanců firmy Baťa 16, č. 11, 17. 3. 1933, s. 3. Technický popis stavby sepsaný 9. května 1935, který byl součástí stavební dokumentace, hovoří jasně: „Budova je navržena jako památník a vstupní hala je proto provedena v polovici budovy na výšku 2 etáží, v níž bude umístěna socha Tomáše Batě. V ostatních etážích historické sbírky.“ SOkA Zlín, fond Baťa, a. s., sign. II/5 Osobní oddělení – podnikové školství, inv. č. 152, kart. 1215.

[6] Architektonické pojetí budovy Památníku Tomáše Batě. Zlín: Sdělení zaměstnanců firmy Baťa 16, č. 12, 24. 3. 1933, s. 3.

[7] Va. [Josef Vaňhara], Památník Tomáše Batě v nové úpravě, Zlín: Sdělení zaměstnanců firmy Baťa 17, č. 15, 13. 4. 1934, s. 7.

[8] SOkA Zlín, fond Baťa, a. s., sign. I/10 Bilance, inv. č. 657.

[9] Ke kompozici Památníku Tomáše Bati viz Robert Václavík, Rozbor kompozice Památníku Tomáše Bati, Prostor Zlín 14, 2007, č. 1, s. 44–45. O spěchu při přípravách slavnostního otevření svědčí například drobný detail patrný na dochovaných fotografiích. Na rozdíl od busty Tomáše Bati a jeho matky Anny je busta bratra Antonína vyvedena pouze v bílém sádrovém modelu, protože pravděpodobně ještě nebyl hotový bronzový odlitek.